Malý průvodce

17. února 2008 v 20:17 |  Výcvik
Začínáme s výcvikem na lonži, který je téměř shodný s běžným lonžováním. Jediný rozdíl je v úzkostlivém zachování volnosti nosu. Bosal používáme vypodložený, neboť trvá asi půl roku, než si zvíře na bosal zvykne. Potom je možné používat bosal bez podložky.
Pořídíme si dvě silonová lana, jedno asi centimetrové, druhé slabší. Silnější uvážeme koni kolem krku pevnou volnou smyčkou - slouží pouze k držení koně. Druhé uvážeme dole na bosal a to bude sloužit jako povelová šňůra. Lonžování neustále provázíme hlasovými pomůckami. Mějme na paměti, že hlasu používáme nejen k pochvale a uklidnění, ale i k pobízení a dokonce i k trestu.
Při práci na lonži je pro dobré osvalení nutno koně dobře krmit. I pro staršího koně je lonžování dobrou náhražkou za trénink. Velkou výhodou je, že se kůň naučí cválat na obě nohy, což má velký význam. Na lonži také dobře vidíme držení těla a akci končetin. V době, kdy končíme s lonžováním (cca po 1 až 2 letech) a začínáme s jezdeckým výcvikem, musíme mít pro prvé období ohrazený prostor nebo halu. Od začátku lonžování učíme koně zastavovat hlasem. Zároveň s hlasovým povelem klepneme lehce velícím lankem na koňský nos. Stejně postupujeme při změnách chodů a ruchů. Takto nacvičený reflex nám pomůže v další fázi výcviku pod sedlem.
První obsedlání nečiní zpravidla potíže. Koně necháváme v kroku, nejvýše zaklusáme a čas od času provádíme zádrž zároveň s hlasovou pomůckou. Zádrž je kratičká, zlomek vteřiny trvající škubnutí otěží, které vychází ze zápěstí ruky. Když kůň zastaví, jevhodné sesednout - zastavení má pak pro koně smysl, neboť je odměněn snížením váhy. Tyto pasáže opakujeme tak dlouho, dokud kůň nezíská plnou důvěru v jezdce. Pak klusové úseky prodlužujeme, zádrže mohou být energičtější, nikdy se ale nesmí opakovat příliš často ! Jeden silnější povel je vždy daleko účinnější než deset středních.
Po určité době začneme se cváláním. Obvykle se kůň ihned pokusí o útěk a jezdec ho nechá jít, dokud nenarazí na oplocení nebo na stěnu. Proti takové překážce zastaví kůň sám a dokonce ze zádi. Jezdec napomůže této přirozené reakci hlasem, stisknutím kolen a jemným škubnutím ohlávkou. Neklesejme na mysli, prchne-li kůň s námi vícekrát. Za čas pozná, že není kam utéct a dojde k názoru, že zastavení před stěnou se děje vlastně z vůle jezdce. I kdyby snad narazil kůň nosem na překážku, nevadí, stane se to nejvýše jednou.
Dalším cvičením je cválání ze stále větší vzdálenosti od hrazení, kdy jsou pobídky do zastavení stále razantnější. Kůň se učí silně podsunout záď a zastavovat od zadních nohou. V této fázi výcviku nepoužíváme ještě ostruhy ! Otěže jsou při cvalu vždy prověšeny ! Nenechme se vyprovokovat náhle vyraživším koněm a nedovolme ani na chvíli napnout otěže, tlak na nos by jedině zvýšil tempo, protože koně zásadně pracují proti vydrženému tlaku nebo tahu !
Zastavováním ze cvalu jako typickým prvkem školy hackamore se budeme ještě chvíli zabývat. Další fází por změnu ve výcviku jezdce je stadium, kdy jezdec již musí pod sebou rozeznat pohyb koňských končetin a naučí se tak dávat povely v nejvhodnější okamžik. Ježdění hackamore užívá vlastně dvou principů povelů:
prvním koně upozorňujeme, že se bude něco dít
druhý je vlastně povel k provedení žádaného cviku
Najíždíme-li s koněm cvalem na hrazení a dáváme již povel k zastavení, je nutno dát upozorňující povel (lehčí škubnutí ohlávkou) ve chvíli, kdy jsou zadní nohy v odrazu a hlavní povel (silnější škubnutí) ve chvíli, kdy jsou již nataženy dozadu. Následuje vtažení zadních nohou pod trup a dále dopředu a to je ta správná mechanika zastavení. Mladí koně ještě obvykle padnou na předek - tomu zabráníme třetím, zlomeček vteřiny trvajícím škubnutím otěží. Omezí se tím pohyb hlavy vpřed a napomůže se podsazení. Opět - pozor na škubání, trhání a tahání otěžemi ! Povel musí vycházet vždy jen ze zápěstí. Při zastavování ze cvalu je nutno se v sedle nadlehčit - tento cvik je pro koně značně namáhavý a nemá-li kůň dobře vyvinuté svalstvo zádi a přitom cvičíme zastavování příliš často, mohlo by dojít k nejrůznějším onemocněním zadních končetin. Neprovádí-li nám kůň toto zastavení v prvním roce výcviku pod sedlem, nevadí. Stačí když provádí korektní zastavení z nižších chodů, zato v každé situaci.
Obvykle nemáme klasické westernové sedlo, stačí nám tedy sedlo drezurní nebo vojenský "bok". Tato sedla umožňují spuštění nohy kolmo dolů. Ruce jsou klidné, nad kohoutkem, velmi nízko. U mladých koní je výhodnější držet otěže oběma rukama. Jinak je možné držet otěž v jedné ruce, konec otěží je vždy v ruce levé. Pokud máme pravou mecaté z koňských žíní, nosíme rukavice. Trup jezdce je kolmo k zemi, čím vyšší ruch a chod, tím je váha přenášena více vpřed a naopak.
Při nácviku obratů držíme otěže v obou rukách tak, aby pěsti byly položeny shora a mezi levou rukou, pravou a uzlem pod koňských krkem byl sevřen trojúhelník. Otěže se dotýkají velmi jemně krku. Při přenesení jezdcovy váhy se současně vnější otěž paralelním pohybem rukou přiloží na krk. Kůň vidí vnitřní jezdcovu ruku a ten koni napomáhá ke správnému sestavení nakloněním hlavy. V dalších fázích výcviku provádíme již obrat jen přiložením vnější otěže.
Nácvik přeskoků ve cvalu je předpokladem bezpečné jízdy v terénu a neliší se příliš od přeskoku v klasické drezuře. Pracujeme s polovičními zádržemi, shromažďujeme koně před přeskokem a dáváme mu zdvojený povel otěží. Tvrdších koní se dotýkáme silněji, dokud nepochopí, že se jedná o poloviční zádrž. V momentě odrazu zadních nohou přeneseme váhu na vnitřní třmen, trochu ho vysuneme, vnější holeň lehce tlačí za podbřišníkem a vnější otěž lehce přitláčíme na krk. Zcela jistě nám tak přeskočí záď koně a to je základem korektního přeskoku. Jak často vidíme i u sportovních jezdců, že jim tento cvik nejde ! Přitom pro hackamore - koně je takřka životně důležitý a musí koni přejít do krve. Cvičení změny cvalu opakujeme stále po celá dlouhá léta - nikdy nejsou dokonale prováděna a je zapotřebí mnoho času, než takový přeskok zvládne kůň i při rychlém cvalu (např. při práci se stádem) a to na pouhou poloviční zádrž a přesednutí.
Jedním z těžkých cviků hackamore, těsně souvisejícím se zvládnutím přeskoků, je obrat o 90° zvaný "pivot", prováděný v rychlém cvalu jediným cvalovým skokem, kdy váha koně i jezdce spočívá na vnitřní zadní noze. Dva takové obraty za sebou již otáčí koně o 180° a nejtěžším obratem o 360° je tzv. "spin". Ty, kdo mohli shlédnout různé dodnes oblíbené soutěže kovbojských koní, vždy znovu překvapuje lehkost a půvab, s nimiž jsou tyto obraty prováděny v prudkém cvalu na pohled těžkopádnými Quarter Horses.
Do terénu se pouštíme tehdy, když se kůň již naučil cválat, případně cválat krátce v ohražené jízdárně.
Zásada je:
Koně nenecháme nikdy jít v plném tempu !
Stalo by se těžké a přímo nemožné zvíře udržet a co pak vše při takové jízdě přijde nazmar, není třeba ani vysvětlovat. Každý kůň, zvyklý na jízdárnu nebo ohradu začne v terénu zrychlovat. Používáme tedy každou chvíli plnou zádrž až do zmírnění tempa, počítáme do deseti dokud se kůň nezklidní a nezastaví se, pak začneme opět cválat na druhou nohu. Kůň záhy pochopí, že cval je vždy nutno přerušit na povel jezdce. Postupem času jsou zádrže stále razantnější a dokonalejší. Jen krátké údery otěží, žádný boj spojený s taháním a trháním.
Chodí-li již kůň v terénu klidně, nastává další potíž při pokusech o překonání neznámých překážek. Mluvme na koně, získávejme si jeho důvěru.
Tím jsme u konce s výčtem základních zásad v ježdění s hackamore. Kdo se pomocí těchto zkušeností, trpělivosti, inteligence a vlastního vztahu ke koním naučí jezdit s hackamore, dokáže pravé divy. Důvěra koně, pracujícího na volné otěži, je velká - jeho pohyb je přirozený, nešroubovaný. Škola hackamore, stavící na přirozeném pohybovém aparátu koně, nevymyslela žádné nové zásady, které by tu snad dříve nebyly, žádné nové figury, které bychom neviděli u koně v přírodě. Hackamore sama jako nástroj je jen brzdným prvkem, měnícím v pravý okamžik jeden pohyb ve druhý. Kdo poznal, jak jemně a citlivě lze koni udělit povel a kdo získal během výcviku jeho plnou důvěru, je na nejlepší cestě stát se hackamore - jezdcem v pravém slova smyslu.
!!! VYJÍMKY PŘI VÝCVIKU
Je jistý druh koní, kteří nepracují dobře s bosalem. Někteří koně jsou příliš silní a nereagující, takoví nebudou reagovat bez silnějšího ovládání na jejich hlavě. Použijeme tedy nejdříve normální uzdu a až se zvýší ovladatelnost, můžeme zase zkusit bosal pro pokračování v tréninkovém programu. Mnoho mladých koní se vyvíjí dlouho, mají tendenci bouchat bosalem na spodní čelist, což může způsobit i prasknutí zubů. Někdy je kůň neklidný, protože je jeho noc velice citlivý a nemůže snést bosal. Takové koně se učí s uzdou nebo se používá měkčí a volnější bosal, který nezraňuje čelist. Během let používalo bosal mnoho jezdců, ať pro trénink nebo jemné ovládání koní. Je nutno ovšem rozumět základům hackamore a jeho částem, než se nasadí na koňskou hlavu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama